Zeptejte se kolegů v zaměstnání, přátel, v rodině: Kdo je Dalida? Možná začnou nějakými vzpomínkami na Bibli..., budou vedle. Hledat v českých tištěných encyklopediích je zbytečné. Dalida dokonce ještě před pár měsíci neměla heslo ani na české Wikipedii. Změňte otázku: Jaké znáš nejúspěšnější francouzské zpěvačky? Prakticky synonymem této otázky bude celkem správná odpověď Édith Piaf. Po chvíli úporného přemýšlení někdo doplní Mireille Mathieu a ti, kteří se o hudební scénu zvlášť nezajímají, možná ještě přijdou na »paní Deppovou« Vanessu Paradise. Ti opravdu dobří přijdou nejspíš ještě na Alizée, Desireless, Mylène Farmer, Juiliette Greco, pamětníci jmenují Josephine Baker a leckdo vzpomene i dosavadní paní prezidentovou Carlu Bruni, což je vlastně (taky) Italka. Takže vida, francouzských pěvkyň bychom znali docela dost. Kolik lidí z deseti však vysloví jméno Dalida? – Viděli jste ji někdy v televizi nebo v časopise, na rozdíl od Piaf či Mathieu (Baker, Bruni)? Zkuste si u nás koupit nějaké Dalidino CD – na portálech Bontonlandu nebo Popronu odejdete s nepořízenou.
S pomocí nejrůznějších pramenů předkládám Dalidin příběh s akcentem na to zajímavé z jejího života. Na konci článku uvádím několik pozoruhodnějších odkazů.
Dalida (vl. jménem Yolanda Christina Gigliotti)
francouzsko-italská zpěvačka; * 17. 1. 1933 Shoubra (Káhira), † 3. 5. 1987 Paříž
Dalida se jako Yolanda Christina Gigliotti narodila italské katolické rodině v Egyptě, kde otec působil jako první houslista káhirské opery. Rodné město Shoubra se dá považovat za předměstí Káhiry, je obsluhováno káhirskou podzemní dráhou. Vyrůstala v italské komunitě se dvěma staršími bratry Brunem a Orlandem; mladší z nich Bruno se později pod uměleckým jménem Orlando (!) stal jejím manažerem a vydavatelem.
Trpěla vážným očním onemocněním, ve čtyřech letech už za sebou měla dvě komplikované operace rohovky a musela nosit brýle. Poté, co je ve třinácti odložila, vynikl její půvab. Studovala střední školu zaměřenou na sekretářské práce, kde se naučila psát na stroji a základům několika cizích jazyků (později hovořila italsky, arabsky, francouzsky, německy a anglicky).
V 17 letech vyhrála soutěž krásy zvanou Miss Ondina a v roce 1954 zvítězila v soutěži Miss Egypt. Získala i první filmovou roli v egyptském muzikálu Sigarah wa kas (Sklenka vody a cigareta, 1955). Tehdy vystupovala jako Dalila (obvyklé pojmenování egyptských dívek). Všiml si jí francouzský režisér Marc(o) de Gastyne a k nelibosti rodičů ji přiměl přestěhovat se do Francie. K tomu došlo na Štědrý den roku 1954 a od té chvíle se Francie stala Dalidinou domovinou. Dalida se do režiséra, staršího o 44 let (!) zamilovala a pravděpodobně právě de Gastyne (nebo spisovatel Machard) jí doporučil umělecké jméno pozměnit na Dalida.
Dalida chtěla hrát ve filmu. V začátcích kariéry se ovšem jako herečka příliš neuplatnila, proto začala navštěvovat hodiny zpěvu u Rolanda Bergera. Když ji v jednom kabaretu uviděl slovutný ředitel pařížské Olympie Bruno Coquatrix, pozval ji k vystoupení do svého slavného hudebního sálu. Nedlouho poté se na rozhraní let 1956 a 1957 písní Bambino stala francouzskou hvězdou a její kariéra nabrala strmý směr vzhůru.
Koncertovala ve více než 10 jazycích (francouzština, italština, arabština, němčina, španělština, angličtina, holandština, japonština, hebrejština, řečtina). V r. 1957 získala první zlatou desku za 300 000 prodaných kopií singlu Bambino; trochu předběhneme – zlatých desek získala celkem 55. Druhý velký hit Gondolier představila na Vánoce 1957.
Od konce 50. let vyjížděla na koncertní turné, kromě Evropy vystupovala i v Egyptě či Spojených státech (v anglicky mluvících zemích však nikdy nedosáhla většího úspěchu a nabízené smlouvy z USA dvakrát odmítla). V roce 1961 vystupovala Dalida celý měsíc v pařížské Olympii před vyprodaným sálem pro dva tisíce diváků, poté vyjela koncertovat do Hongkongu, Japonska a Vietnamu. V r. 1964 nahrála ústřední píseň k filmu Řek Zorba. Část písně je pěvecky tak náročná, že si posluchač maně klade otázku, kdy se zpěvačka nadechovala.
V polovině srpna 1964 Dalida šokovala publikum zásadní změnou image – z brunety se stala zářivou blondýnou, jíž zůstala do smrti. Když ji 5. 12. 1968 ocenil generál de Gaulle Medailí prezidenta republiky, stala se první (a zřejmě dosud jedinou) osobou z uměleckých kruhů, která kdy toto francouzské vyznamenání obdržela.
V roce 1971 si po roztržce s Coquatrixem najala sál Olympie sama pro sebe a po tři týdny zde měla každý večer vyprodáno. Roku 1973 s ní francouzskou verzi italské písně Paroles, paroles nazpíval její blízký přítel herec Alain Delon; velký hit se držel na prvním místě žebříčku ve Francii a v Japonsku. V pražské Lucerně vystoupila Dalida dvakrát před Vánoci 1977. Koncerty byly vyprodané, zpěvačka bydlela v protějším hotelu Alcron. Československá televize z tohoto koncertu (dokonce barevně) pořídila záznam – kdo ho kdy viděl, aspoň kdysi? Koncem roku 1978 podnikla Dalida úspěšné turné po Spojených státech, kde 29. listopadu oslnila publikum ve slavné newyorské Carnegie Hall. Novou ohromující show představila v Paříži začátkem ledna 1980 a následujících čtrnáct dní tam koncertovala bez přerušení, přičemž všechna vystoupení byla vyprodaná.
Později se opět přihlásily její oční potíže (začalo jí vadit světlo) a musela se podrobit dalším operacím, které ji přiměly zvolnit kariéru. Nedlouho před smrtí se konečně prosadila i jako herečka. Ztvárnila hlavní roli mladé babičky v příznivě přijatém egyptsko-francouzském filmu Šestého dne (1986). Na přelomu let 1986 a 1987 vystupovala sporadicky. Její poslední živé vystoupení se konalo v tureckém hlavním městě Ankaře koncem dubna 1987.
Dalida při koncertech mezi písněmi nemluvila, výhradně jen zpívala, obvykle také nedávala přídavky. Žádnou samostatnou desku neprodala v takovém množství, abychom ji nalezli na horních příčkách v historických žebříčcích nej-. Přece jen si je třeba uvědomit, že působila v dobách, kdy hudební průmysl nebyl ještě tak rozvinutý a globalizovaný a technologie CD-disků teprve pomalu začínala. Nicméně platinovou desku získala v r. 1964 a začátkem dubna 1984 obdržela jako první žena v historii pop-music diamantovou desku za více než osmdesát milionů prodaných nosičů. Do té doby prodala 85 milionů desek; toto číslo se do roku 1985 zvýšilo na 100 milionů a dodnes dosáhlo k hranici 130 milionů. Tím se Dalida řadí k nejpozoruhodnějším zpěvákům 20. století.
Její soukromý život byl barvitý a plný vztahů s muži problematické minulosti (i budoucnosti), občas ženatých, často nespolehlivých. Prostě životní pohodu získanou na koncertních pódiích jí kazila série neúspěšných vztahů a osobních problémů, což vedlo až ke smutnému konci.
Její jediné manželství – s programovým ředitelem rozhlasové stanice Radio 1 Lucienem Morissem (který se kvůli ní musel rozvést) – trvalo od dubna do července 1961. Pak se vášnivá Dalida po vystoupení v Cannes seznámila s malířem Jeanem Sobieským, bláznivě se do něj zamilovala a nešťastného Morisse přiměla k rychlému rozvodu. Zatímco románek se Sobieským vydržel sotva rok, o devět let poté si jedenačtyřicetiletý Morisse ve svém pařížském bytě prostřelil hlavu.
Také další dva z jejích hlavních milenců spáchali sebevraždu. Osmadvacetiletého italského zpěváka a skladatele jménem Luigi Tenco poznala r. 1966 v Římě. V lednu 1967 spolu vystupovali na písňovém festivalu v San Remu. Předem se zdálo, že se skladbou Ciao amore ciao bez problémů zvítězí. Před začátkem soutěže Dalida s Tencem oznámili plánovaný sňatek. Avšak v hodnocení poroty skončila píseň až na 12. místě. Uražený muzikant ztropil při závěrečném ceremoniálu scénu, odešel a zastřelil se – ze vzkazu na rozloučenou se dá vyvodit, že svou smrtí protestoval proti porotě a jejímu způsobu rozhodování. Každopádně to byla právě Dalida, která ho nalezla v zamčeném pokoji hotelu Savoy s prostřelenou hlavou a o měsíc později, 26. února, se sama v pařížském hotelu Prince de Galles pokusila spáchat sebevraždu požitím barbiturátů. Naštěstí ji včas objevila pokojská a Dalida se po 122 hodinách bezvědomí probrala. Tencova smrt nebyla nikdy pořádně vyšetřena, dokonce ani po exhumaci v r. 2006. Podezření např. budila skutečnost, že ačkoli byl Tenco pravák, střela vnikla do hlavy levým spánkem. Kromě toho se nenalezla smrtící kulka. Nejrůznější spiklenecké teorie nevyčleňovaly z temných podezření ani Dalidu.
Po dlouhodobé rehabilitaci z tohoto sebevražedného pokusu přišla Dalida koncem roku 1967 do jiného stavu s 18letým italským studentem. Rozhodla se pro potrat, který musela podstoupit v Itálii, neboť ve Francii bylo tehdy přerušení těhotenství nezákonné. Tuto zkušenost zachytila v písni Il venait d’avoir 18. Zákrok nebyl zcela bez komplikací (a nebyla to zdaleka jediná operace, kterou Dalida ve svém životě podstoupila – žádná však nebyla kosmetická).
S dalším milencem Richardem Chanfrayem (*1940) Dalida žila – a vystupovala – v letech 1972–81. Chanfray byl pozoruhodnou figurou, vydávající se za nesmrtelného hraběte Saint-Germain. Už v mládí dostal 6 let za loupežné přepadení, takže měl spoustu času si ve vězení přečíst řadu knih, z nichž zřejmě čerpal ve své následné kariéře iluzionisty. Tento paranoik spával s brokovnicí pod polštářem a nový trest odnětí svobody (rok vězení) odpykal za to, že v červnu 1976 střílel po nahém muži, kterého jednou v noci objevil v kuchyni (šlo o přítele jejich hospodyně). Svého času vystupoval v různých show, při nichž přeměňoval olovo ve zlato; ačkoli byli někteří kouzelníci vyzváni, aby se Chanfrayových produkcí zúčastnili a pokusili se trik odhalit, nikdo z nich neuspěl. Chanfray také předváděl znalost nejrůznějších tajemných sídel, hradů či zámků, na nichž údajně nikdy nebyl. Na vyzvání v těchto »neznámých« prostorách dokázal bez váhání trefit na místo, které mu určili. Dva roky po rozchodu s Dalidou spáchal sebevraždu se svou novou milenkou Paulou de Loos. Na největší francouzský svátek, 14. července 1983 požili v Saint Tropez barbituráty a ještě se současně otrávili výfukovými plyny z jeho auta.
V roce 1979 stihla Dalida také (zřejmě krátký a dobře utajený) románek s ženatým pozdějším francouzským prezidentem Mitterrandem, jenž byl proslulým záletníkem. V posledních letech života udržovala postupně několik kratších vztahů. Pokud však stárnoucí žena hledala něco citově hlubšího, evidentně se jí to nepodařilo.
Zřejmě fyzicky i psychicky vyčerpaná (deprese) ukončila život předávkováním barbituráty ve svém pařížském domě na rue d’Orchampt 11bis v noci ze soboty 2. na neděli 3. května 1987. Zanechala vzkaz: »Promiňte mi, život se pro mne stal nesnesitelným.« Pohřební průvod z kostela Madeleine v centru Paříže na montmartreský hřbitov 7. května 1987 absolvovaly davy jejích fanoušků. Dalida má ve východní části hřbitova nádherný hrob se sochou v životní velikosti hledící směrem k jejímu nedalekému domu.
Posmrtně se Dalida stala kultovní postavou nové generace fanoušků. Když v roce 1988 uspořádala francouzská Encyklopedie Universalis průzkum (zveřejněný v deníku Le Monde), který měl zjistit, jaké osobnosti měly největší vliv na francouzskou společnost, obsadila Dalida druhé místo za generálem de Gaullem. V r. 1997 u příležitosti desátého výročí Dalidiny smrti bylo na Montmartru – nedaleko jejího bývalého bydliště na křižovatce ulic Rue de l’Abreuvoir, Rue Girardon a Allée des Brouillards – pojmenováno náměstíčko Place Dalida, na němž stojí její busta, kterou stejně jako sochu na jejím náhrobku vytvořil sochař Alain Aslan. Dalida tak byla – kromě soch královen, světic či nereálných žen – po Sarah Bernhardtové druhou ženou, která má ve francouzském hlavním městě sochu. (Právě její starší kolegyně Édith Piaf se své pařížské sochy dočkala až v r. 2003.) V roce 2000 nazpíval Dalidin dlouholetý přítel Charles Aznavour hit De la scène à la Seine, veselou píseň o jejím životě. V roce 2002, u příležitosti 15. výročí Dalidiny smrti, uctila francouzská vláda její památku poštovní známkou. V roce 2005 byl natočen dvoudílný televizní životopisný film Dalida (hlavní roli ztvárnila Sabrina Ferilli); pochopitelně neběžel na žádné z našich televizních stanic, protože Dalidu přece nikdo nezná.
Jak jsem psal v úvodu – Dalidina sláva a věhlas se naší zemi dokázal vyhnout, ačkoli byla ve své době evropskou jedničkou. Přidávám proto několik zajímavých odkazů, kde se dovíte, uvidíte a uslyšíte více.
Dalidu uvidíte a uslyšíte na YouTube v poměrně reprezentativním videomixu na adrese:
www.youtube.com/watch?v=bdCQjt5r1qs
(seznam skladeb uvolníte tlačítkem »Více« – říkal jsem si při přehrávání klipu s úžasem: je to padesát let staré!)
další skladby pak už snadno vyhledáte sami, určitě nevynechejte:
Calypso Italiano • Oh! La la • Itsi bitsi petit bikini • Laissez-moi danser (Monday, Tuesday) • Ti amo • Darladirladada • La danse de Zorba • The Lambeth Walk • Le ranch de Maria • Tipi Tipiti • Paroles, paroles (s Alainem Delonem) a Miguel (kde vystupuje ještě jako černovláska)
česko-francouzský fanouškovský web:
http://dalida.euweb.cz/index.htm
blog Paříž pro pokročilé:
http://pariz-pro-pokrocile.blog.cz/1008/dalida
životopis (česky) s odkazy na MP3 a videoklipy:
http://zivotopis.osobnosti.cz/dalida.php
oficiální stránky (francouzsko-anglicky):
http://www.dalida.com/menu.html